Povídka (1) - Navěky tvá

 

Navěky tvá

Miluji pohled tvých modrých kobaltových očí, které vidí až do hloubi mého srdce.

Miluji způsob, jakým se směješ. Miluji vůni tvé bílé košile, která odkrývá nádherně vypracované tělo.

,,Je snad něco, co na mne nemiluješ?“ zeptal se Ecli a naklonil hlavu na stranu. Musela jsem se usmát a pootočila jsem hlavu od počítače, abych ho zhlédla v celé jeho dokonalosti, jak tam tak ležel zahrabaný v peřinách na mém gauči. Obočí měl povytažené a rty rošťácky pootevřené.

,,Jasně jsem ti říkala, abys mě během učení nerozptyloval.“ Řekla jsem a obrátila se k němu zády. Proč mne musel vyrušovat zrovna při Ekonomice? Zase?

,,Ale no tak..“ vstal a šťouchl do mě prstem. Okázale jsem ho ignorovala. Co by si asi pomyslela máma při mojí samomluvě?

,,Kat…Tady jsem..“ pažemi mi objal hruď a přitiskl mi obličej na rameno. Jeho oblíbená póza.

,,Potřebuju se soustředit, sakra!“ vykřikla jsem a vymanila jsem se mu z jeho sevření, popadla sešit ekonomiky a posadila se do rohu místnosti. ,,Myslíš, že Mikulová bude poslouchat výmluvu na to, že jsem si hrála s andělem?“ zeptala jsem se ho koutkem úst. Eclips si projel prstem vlasy a pokrčil rameny.

,,Nikdy si na mě neuděláš čas. Jenom Ekonomika, Mikulová, Mikulová… Nemáš mě ráda.“ Řekl smutně a otočil se. Mám snad ještě uklidňovat anděla?

,,Chci na rozdíl od tebe udělat maturitu.“ Řekla jsem věcně a pustila se do počtu odpisů. Nenechal toho. Nakvartýroval se mi to přímo před obličej. Vyprskla jsem málem smíchy. Na sobě měl úžasnej růžovej svetr, úzký černý kalhoty, jezdecký boty a čelenku s králičíma ouškama.

,,To není fér.“ Bránila jsem se, jakmile se mi sápal po oblečení a povalil mne na zem.

,,Moje tajná zbraň.“ Rošťácky se rozzářil. Špatná nálada byla ta tam.

,,Dělat ze sebe transku? No nevim.“ Sykla jsem a jednou rukou se natáhla pro sešit mé milované ekonomiky. ,,A nech toho. Až se to naučím, budou hrátky.“ Zamumlala jsem a vykroutila se zpod jeho drtivého objetí. Jak se tomuhle dalo odolat?

,,Ty nemáš ráda králíčky?“ zeptal se zklamaně a převlékl se do nového obleku. Bořek Stavitel. S kým já to proboha žiju?

,,Ani králíčky, ani stavitele.“ Odsekla jsem a chystala se i se sešitem opustit místnost. Chtěla jsem se jen v klidu učit! Proč mě nikdy nenechá?

Někdo mi sevřel ruku. Otočila jsem se, to jsem ale neměla dělat, jelikož jsem byla stržena na postel, ztratila jsem rovnováhu.

,,Áárgh!“ zachroptěla jsem. Sešit vylétl do výše a jelikož byl salátového vydání, tak trochu se jeho strany rozlétly do všech stran.

,,Lež.“ Poručil mi Ecli a jal se posbírat všechny strany, který pečlivě zmuchlal a hodil do koše.

,,Idiote! To byla moje Ekonomika jestli si to neuvědomuješ? Co asi řeknu učitelce u zkoušení? Z čeho se mám asi učit?“ vřískala jsem a snažila se ho zasáhnout pěstí. Moc mi to nepomohlo, jelikož mne přitiskl vahou svého těla ke gauči.

,,Maličká…“ zamumlal a sklonil svůj dokonalej obličej pár centimetrů nad můj. Vlasy mu padaly do čela.. Ach..  ,,Říkal jsem ti, že si chci hrát. Zemřel bych za tebe, dal bych za tebe cokoliv.. Obětoval bych se pro tebe. Miluji tě.“ Zamumlal a políbil mě. Zatmělo se mi před očima. Hlavou mi vířily myšlenky. Co na tom, že mám po sešitu? On je tu, stojí po mém boku a nenechá mě spadnout. Naučí mě to, pokud bude potřeba. Proč jsem ho vlastně odmítala? Ani nevím. Věděla jsem jediné.

,,Jsem navěky tvá..“ zamumlala jsem a přitiskla se k jeho hrudi. Vše bude dokonalé, navěky.

Pozn. autorky: No, tak jsem se donutila jí sem dát :) Příběh psán dle skutečné události. Nakonec jsem byla ukecána :) Tak jsem zvědavá :D