TAMED - Prolog

Jak si někteří z vás mohli všimnout, na GR jsem přidala další dílko, na které mám momentálně zálusk. Jedná se o sociální novelu z prostředí střední školy (více ZDE). Pokud to takhle půjde dál, nemuselo by to krachnout. Prozatím tu máte alespoň jakousi první předkapitolku.

Realita

Sedm milionů lidí. Každý z nich má svoje vlastní problémy, svoje sny. Jsou nešťastní, protože nevědí, jak naplnit svůj život. Chtějí, aby byl jednoduchý.

Z vlastní zkušenosti vím, že tenhle postoj se nevyplácí. Protože jakmile se o to pokusíte, skončíte jako já. Celé vás to pohltí a zničí. Vzpomínky vás doženou.

Cítím prázdnotu. V dáli probleskují první paprsky světla. S těžkým povzdechem se vydám přímo za nimi. Zlaté provazce světla mne obklopí a vtáhnout do sebe. Zamrkám.

Do očí mi někdo svítí baterkou. Zmateně se rozhlédnu. Jsem zavřená mezi čtyřmi stěnami. Všude je bílá. Nic nechápu. Pohled mi sjede k rukám, které jsou obvázány bílým plátnem.

,,Vítejte mezi živými, slečno Youngová.“ Prudce se otočím za melodickým mužským hlasem, který zaslechnu z druhé strany pokoje. Muž, může mu být tak kolem třiceti. Poměrně atraktivní, krátké černé vlasy a ustarané hnědé oči. Kolem ramen má přehozený lékařský plášť.

,,Kdo jste?“ odpovím vyděšeně a pokouším se vzpomenout si, jak jsem se tu vlastně ocitla.

,,Jen klid, slečno. Byla jste poměrně dlouhou dobu v bezvědomí.“ pokusil se mě uklidnit. ,,Jsem doktor Hayes a mám za úkol kontrolovat váš stav.“ vysvětlil a povzbudivě se pousmál.

,,Kde to jsem?“ neposlouchala jsem ho. ,,Jak jsem se sem dostala?“ S vytřeštěnýma očima jsem zírala na holou bílou zeď.

,,Nacházíte se v Kennedyho ozdravném zařízení, oddělení posttraumatických stavů. Byla jste ve velmi vážném stavu, který ohrožoval váš život, Katyo. Vaše kamarádka Eleanor vás našla před třemi týdny, jak ležíte téměř bez života na podlaze koupelny. Ztratila jste hodně krve a váš stav byl kritický. Až do poslední chvíle jsme nevěděli, zda vás zachráníme. Byla jste v bezvědomí. Rány se nakonec začaly hojit, ale váš duch evidentně cestoval jinde. Zajímá nás jediné, Katyo. Na co jste myslela, když jste si ty žíly podřezávala?“ Hleděl na mě s lehce vyčítavým výrazem a já pořád nechápala, co na tomhle místě dělám. Podřezané žíly? Na nic jsem si nevzpomínala… Uhnula jsem pohledem a přejela prstem po obvazu na pravé ruce. Přejel mi mráz po zádech. Trhla jsem při návalu pocitů, které zaplnily každičkou část mé mysli. Cítila jsem potůček horkých slz, které mi začaly stékat po tvářích. Potlačila jsem vzlyknutí.

,,Nedokázala jsem jí zachránit…“ zašeptala jsem a nechala se pohltit vírem emocí.