Esoterické okénko (#5)

Každý z vás již určitě někdy zažil podivný zážitek, který si neuměl vysvětlit, či viděl něco, co v materiálním světě nemůže existovat. Věci mezi nebem a zemí, které moderní věda nedokáže vysvětlit. V tomto seriálu se vám pokusím přiblížit různé fenomény, které se skrývají v rozlehlém tématu esoteriky a tajemna. Pokud nevěříte, nevadí. Je to jen na vás.


Jak nakopat zadek poltergeistovi 

Po dlouhé době jsem se odhodlala napsat další článek do Eso okénka. Není to tím, že bych snad neměla o čem psát, ale knihy mne doslova zavalily a nedaly mi moc možností cokoliv podnikat. Nakonec jsem se ale odhodlala sepsat jednu z příhod, která se mi před několika lety přihodila.

Bylo nebylo, bylo mi cca kolem 12 let. Základka, pohoda. V té době bylo všechno daleko jednodušší, a tak jsem skoro všechna odpoledne trávila u své dobré kamarádky. Zpívaly jsme karaoke, pařily Sims nebo koukaly na horrory. Typické puberťačky. To jsem ale netušila, že jedno jediné odpoledne dokáže tolik věcí. Pokud jste četli některé starší články tak víte, že jsem se zhruba ve 13 začala zajímat o astrální cestování a tak podobně. Vlastně mi ani nic jiného nezbylo, protože zážitek, o kterém vám něco napíšu, mě k tomu donutil.

 

Jako obyčejně jsme kuchtily oběd. Byly jsme tři,celkem pitomý počet na to, abychom si vše dostatečně užily. Vždycky jsem se tak trochu cítila jako outsider, a v tomhle období vůbec. Zatímco holky připravovaly svačinu, odskočila jsem si do koupelny v patře. Hned poté jsem zamířila do obýváku, kde měla kamarádka velkou knihovnu (ano, už tehdy jsem miláčky prostě milovala). Po prohlídce celé sbírky Ponyclubu jsem se chtěla vrátit dolů, ale v tom mi bylo zabráněno.

Jakmile jsem totiž opustila obývák s knihami, zaslechla jsem podezřelé kroky vycházející z pokoje. Tehdy jsem se začala pomalu ale jistě bát. Nikdo na patře totiž nemohl být. Šla jsem to tedy překontrolovat, společně s balkonem. Nikdo nikde. Myslela jsem, že se mi to zdálo, a tak jsem chtěla odejít za ostatními. Jedna z holek se ke mně ale přidala a navrhla, abychom šly vyzkoušet nejnovější datadisk Sims.

Souhlasila jsem a s úlevou zaplula do vedlejšího pokoje. O pět minut později už jsme se ale ustrašeně krčily obě dvě. Z obýváku vycházelo drnkání kytary a elektrického dětského mobilu, který vyhrával jásavou melodii jako by se nechumelilo. Otázkou stále zůstávalo, kdo by na tu kytaru hrál a spustil mobil. Něco bylo strašlivě špatně. Raději jsme se tedy zavřely ve vedlejším pokoji a se strachem čekaly, co se stane dál. Když do dveří začaly narážet jakési objekty, nedalo nám to a na škvíru jsme dveře pootevřely. Na zemi se hromadila kupička knih z oné knihovny. Nejhorší natom bylo, že knihovna stála za rohem, takže...

Létající předměty neustaly, dokonce ještě nabraly na síle. Nejenom knihy, ale i kosmetické přípravky z koupelny. V tu chvíli jsme si teprve vzpomněly na kamarádku, která v kuchyni připravovala svačinu. Ze schodů jsme se ale nedvažovaly, takový byl náš strach. Nakonec se za námi třetí zmíněná přišla podívat a s nechápavým výrazem vzala ze země cibuli, kterou ještě před chvílí viděla v dolním patře. V tu chvíli jsem to už nevydržela a se slzami v očích jsem se sbalila a snažila se co nejrychleji vypadnout. 

Holky se mne samozřejmě snažily zastavit, ale já sama jsem cítila, že mám moc dobrý důvod vypadnout. To, co se stalo, jsem viděla. A cítila. Snažila jsem se jim to vymluvit, ale neustoupily. Nakonec jsem byla označena za lhářku (lítající věci jsem si nejspíš vymyslela) a ještě se mi vysmály. Typická reakce lidí, který se snažej na paranormální věci zapomenout a raději dělají, že se nic nestalo. Od té doby jsem měla před duchy (a hlavně poltergeisty) respekt a strach.

Nikomu bych nic podobného nepřála zažít, zvlášť ne v takovém věku. Sice jsem si myslela, že se mi to zdálo nebo si to vymyslela. Bohužel. Kéž by...