úterý 3. dubna 2012

Cesta za tebou (1)






Proč pořád slyším ten libý zvuk harfy? Doprovází mne již třetím rokem a já stále nemohu pochopit, proč právě já. Kde jen jsou ty časy, kdy jsem coby nezkušená prvačka musela vstávat o půl šesté a s optimismem si myslela, že škola je tou nejjednodušší věcí na světě.
Omyl, velký omyl. Škola může být krutá. Vstávat o půl páté mi dává doopravdy zabrat, zvláště s idylickou vidinou blížící se maturity. 

http://galerie.nautiljon.com/00/24/angel_sanctuary_8642.jpg,,Už sis našla přítele?“ slýchávám stále častěji od své poněkud paranoidní matky. Nemůže pochopit to, že jsem od svých patnácti měla pouze jednoho kluka. Proč se do toho vůbec míchá? Je to moje věc.
Na škole nesnáším nulté hodiny. Stejně jako dneska. Mohl to být celkem fajn den strávený se svojí poněkud rozhádanou třídou… Ale kdepak, už od sedmi budu muset vydržet trápení v podobě německé konverzace. Mívala jsem jazyky ráda, ale některé hodnoty v mém žebříčku oblíbených předmětů se změnily.
Pamatujete na mé staré já, když dokončovalo první ročník? Egoistická dívka, uzavřená do sebe, která ve třídě komunikovala s jedním dvěma lidmi. Od té doby se toho opravdu hodně změnilo. Mohla bych říci, že jsem dosáhla svého štěstí. Dokázala jsem na sobě zapracovat, změnit se. A to jen zásluhou svého přítele. No, přítele… Dost ošemetné.
Doteď nechápu to, jak jsem se vyšvihla na vrchol třídní hierarchie. Dobře, je pravda, že jsem se vzhledově změnila. Všechny fyzické problémy zmizely, jelikož jsem začala pravidelně jezdit na kole. Krev se mi ustálila. Deprese přicházely pouze málokdy. Matku v práci povýšili, takže jsem si mohla dovolit lepší oblečení. Vlasy jsem si nechala sestříhat na výchozí délku na ramena. Jako vždy, byly nabarvené na červeno, na mojí oblíbenou barvu.
Vraťme se ale k mému příteli. Možná si pamatujete, že jsem se svojí nejlepší kamarádkou zkoušely jakési pokusy s nadpřirozenem. V patnácti jsem si dala cíl. Byla jsem rozhodnutá stát se léčitelkou, která komunikuje s anděly. Možná proto taky nemám žádného přítele.
Vidím je, cítím je, mluvím s nimi. Nikdo o tom ale neví. Často jsem se díky tomu dostala do absurdních situací.
Není pravda, že bych někoho nemilovala. Miluji ho, už celé čtyři roky. Je to zvláštní. Často mi říkával, abych ho představila matce. Jak to mám asi tak udělat?
,,Ahoj mami, tak tohle je můj kluk..Je ti divný, že ho nevidíš?“ Nějak takhle by to zřejmě vypadalo. Moje cesta už není tak klikatá. Objevila jsem své třetí oko, kterým ho vidím. Doopravdy, reálně. Moje bariéra zmizela. Jak bych ho popsala? Stačí se ohlédnout…
,,Miluji tě.“ Pošeptal mi do ucha, jakmile jsem procitla. Ano, nultá už nebyl až takový problém. S miláčkem po boku to samozřejmě přežiju.
,,Dobré ráno.“ Zamumlala jsem a protřela si oči. Ucítila jsem, jak mi odhrnul pramen vlasů z obličeje a lehce mne políbil na tvář. Mami, teď sem přijď.
Co by asi řekla na to, že u mé posteli klečí polonahý muž, s kterým teoreticky vzato chodím?


http://nd01.jxs.cz/870/564/fbba6ca07b_5672741_o2.jpgNa to, že ho vidím, jsem si stále nemohla zvyknout. Poprvé jsem začala ječet. Koho by nevylekal sexy chlap ve vašem pokoji?
,,Maličká, měla by sis pospíšit, jinak ti ujede autobus a paní Jirásková se bude zlobit.“ Řekl ohleduplně a vstal. Věnovala jsem mu ospalý úsměv a pohlédla na hodiny. Samozřejmě, že jsem mu nevěřila, že jdu pozdě. Natahovala jsem si přeci budík…
,,A sakra..“ zaklela jsem. Měl pravdu, jako vždy. ,,Zase zazvonil pozdě. Mohl by ses prosím otočit?“ řekla jsem tak nějak mechanicky. Dřív to nebýval problém. Ale já ho viděla. Styděla sem se?
,,Nikdy se neotáčím…“ řekl vesele a přiskotačil až ke mně. Byl docela šikovném, stáhl mi v blesku košili. Jak jsem se mohla soustředit na oblékání, když mne začal líbat na zádech? Popadla jsem první podprsenku, která mi přišla pod ruku a bleskově si ji zapla.
,,Co si mám vzít…?“ zeptala jsem se spíš pro sebe. Nelenil a ukázal na džínovou sukni a bílou tuniku. Přikývla jsem, moje oblíbené kousky. Samozřejmě, že to věděl. Byl to můj anděl. Oblékla jsem se a otočila se na něj. Vypadal skvěle, jako vždy. Uhlové vlasy mu spadaly kaskádovitě na ramena. Jeho pas obepínaly černé kalhoty, bílou košili měl rozepnutou.
,,K, zlatíčko, odpoledne půjdu pryč a…“ Slyšela jsem matčin rozrušený hlas. Strčila hlavu do mého pokoje. Mile jsem se na ní usmála a pokývala hlavou. Nemusela mi vše říkat, byla jsem už dost samostatná. Už dávno jsem si zvykla na to, že Eclipse vidím jen já. Naproti tomu matčin anděl vypadal.. starší. Vždy se na mne mile usmíval a nejspíš čekal, zda konečně najdu odvahu k němu promluvit. Nikdy jsem to neudělala, protože do cvokárny se mi fakt nechtělo.
,,Co se děje?“ zeptala jsem se překvapeně. Vyděšeně zírala někam za mě. Otočila jsem se. Nikdo tam nestál, mimo mého anděla, který se mi hrabal ve vlasech.
,,Kdo…kdo je to?“ zeptala se roztřeseným hlasem. Ztuhla jsem. Ona ho vidí..? Zkusím dělat blbou…
,,Koho myslíš? Vždyť tu nikdo není.“ Pokrčila jsem rameny. Matka zavrtěla hlavou.
,,Ten černovlasý muž, který tě osahává. Tvůj milenec…?“ zeptala se. Tvář se jí měnila. Hrklo ve mne. Jaktože ho viděla..?
,,Já..ehm..to je..jak bych to řekla.. Já nemám čas, mami. Můžeme si o tom promluvit odpoledne?“ navrhla jsem rozumnější termín.
,,Dobře.“ Souhlasila nakonec. Stále si ale Ecliho prohlížela jako toho největšího vraha. Otočila jsem se na svého miláčka s tázavým pohledem.
,,Co se děje?“ zeptala jsem se se zvídavým podtónem.
,,Já nevím… Jsem nejspíš ve fyzické sféře. Nechápu ale proč.. Pojď, maličká, jinak ti ujede autobus.“ Řekl jemně a vytáhl mě ven. Bylo pravdou, že jsem ho cítila. Moje ruka jím neprojela jako obvykle. Proč mi to nepřišlo divné? Byla jsem tak sjetá tou jeho vůní?
Spěchala jsem. On neměl problém, pouze si zapnul knoflíčky na košili. Přeci jen, jak často vidíte polonahého muže na ulici , pokud není sjetej nebo opilej? Ecli mi pevně stiskl ruku a podal mi balíček sušenek. Hltavě jsem je jedla, snídani jsem opravdu nestíhala. Co ale řeknu ve škole? Co řeknu V?
,,Něco vymyslíme.“ Řekl automaticky. Nevěřícně jsem na něj pohlédla. Dokázal číst myšlenky i ve fyzickém světě? Nejspíš ano. Zakroutila jsem hlavou. Samozřejmě, že mne znal. Daleko lépe než já sebe samu.
,,Pokud mi to ujede, budeme mít spoustu času na vymejšlení důvodu.“ Řekla jsem nevozně a přidala do kroku. Eclips chtěl něco dodat, ale mlčel. Někdy to tak bylo lepší. Já i on – dva introvertové, souzeni si jeden pro druhého. 

Pozn: No.. :D Tak.. Abych k tomu něco dodala, tak se neděste. Uvidíme, jak se bude líbit, a následně budem pokračovat či nepokračovat.

7 komentářů :

  1. Mně to přišlo velice pojaté, jen... omlouvám se, nikdy jsem knihu o Andělech nečetla, ale vím, že existují, takže předpokládám, že tohle je nějaká FF na toto téma?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Sice bych neměla, ale je to tak 50 :50 :) Některý věci jsou založený na mejch zkušenostech :)

      Smazat
    2. To jde poznat :) Ale jestli tě to uklidní tak tohle dělá každý, kdo píše :) Moje postavy, který mám ráda tak maj strach z hadů :D A napsala jsem taky pár povídek vysloveně ze svojí zkušenosti :) A jestli se ti doopravdy takhle podařilo ve třídě vyhoupnout tak tě obdivuju

      Smazat
    3. :D No, ze zkušenosti tu mám pouze komunikaci s andělem přes meditaci :) Eclips je, ale ne bohužel fyzicky přítomen, pouze na mentální úrovni :D

      Smazat
    4. Páni, tak to zní zajímavě :) Taky bych to měla zkusit :D Ale spíš, co se týče budoucnosti :) Díky snům jsem udělala maturitu :D U Čj jsem věděla, že dostanu Malýho prince, z práva č. 2 akorát veřejnou správu jsem chtěla č. 4 a dostala 14. ale věděla jsem to jen jsem se na to dostatečně nepodívala, ale dala jsem to :D - občas se mi stává, že mám takový sny déja vu :)

      Smazat
  2. Velice dobře pojaté - omlouvám se, vypadlo mi slovo, s tímhle nemám zkušenost a přijde mi to až příliš složitý ;) blog mi v tom přijde mnohem snažší

    OdpovědětSmazat
  3. Když jsem to četla, říkala jsem si "ty jo, další povídka?" ale teď koukám, že je to pokračování :).
    Jak už jsem napsala, moc se mi to líbí :). Taková andělská romantika :). Eclips je vážně zlatíčko =D.

    OdpovědětSmazat