pondělí 10. září 2012

Historky z cest - Anglie

 http://thegospelcoalition.org/blogs/tgc/files/2012/01/Union-Jack.jpg

Všemi Čechy opěvovaná Anglie s hlavním městem Londýnem. Ostrovní království, které je známé svými double-deckery, gardisty ve vysokých čapkách a jízdou vlevo. Až do loňského školního roku se mi nesnilo o tom, že bych se tam mohla kdy podívat, přímo do srdce Londýna. Pro vysvětlení - naše škola, Obchodní akademie, nikdy moc nepropagovala jazykové pobyty a nikdy je nedělala mimo nějaké to Rakousko. Jaké překvapení nastalo na začátku roku, když nám naše nová šílená angličtinářka řekla, že naši školu vybrala Evropská unie do nějakého projektu s jazyky. Už tehdy jsem si říkala, že se tam musím stoprocentně dostat.



Celý projekt spočíval v tom, že třeťáci a čtvrťáci podstoupili gramatické testy s poslechem. Na základě výsledků pak bylo vybráno dvacet žáků, 10 z každého ročníku (každý ročník má dvě třídy, takže z obou), kteří se zúčastní týdenního pobytu v Londýně. Už někde od září jsem si mantrou opakovala, že testy rozhodně musím zvládnout, když jsem v naší třídě nejlepší (díky čtení knih a campům). Problém nastal, jakmile nám ty testy rozdali. Čtení a psaní ještě nějak šlo, ale ten poslech byl šílený. Ani tehdy ani teď nevím nic o environmentu. Smůla. Naštěstí jsem na tom ale byla dobře a do dvacítky nejlepších se nakonec dostala s výborným výsledkem. Moje kamarádka však nikoliv, a tak jsem byla nucena jet na týdenní pobyt s lidmi, o kterých jsem v podstatě nic nevěděla (bylo tam pár lidí z mé třídy, takže aspoň něco).

EU nám zasponzorovala letenky (ano, letenky!), pobyt, dopravu i jídlo, takže jsme si platili pouze vstupy do památek a suvenýry. Bylo to skvělé. Dostali jsme také ošklivá školní trička s projektem a seznam toho, co se po nás po příjezdu bude žádat (seminárka o týdnu, co se tam jedlo, materiály, video).

Naše první museum :)
Den odletu se tedy rychle blížil a já začala přemýšlet o tom, co si v Anglii pořídím za knihy (v té době jsem měla blog asi měsíc a v anglických knihách a autorech jsem se neorientovala, takže to pak byla sranda). Den před odletem jsem také absolvovala maturitní ples naší školy, který jsme jako třeťáci pořádali a do postele se dostala v sedm ráno (na plese sme byli od pěti hodin předchozího dne), takže pro mě balení bylo dost nepříjemné (s maximální váhou kufru byl také problém). Nějak se mi ale podařilo sbalit, nacpat tam jedny džíny, tričko a kozačky + dárky pro rodiny a mohla jsem jet. Sraz byl ve tři ráno, což se trochu podepsalo na hladině mé energie. Už při odjezdu nám byla představena naše průvodkyně, která byla mladá a fakt milá. Jako doprovod s námi jel školní fešák, pan profesor češtiny, jinak výborný fotograf a ornitolog a pro mě naprosto neznámá učitelka. Někde před Prahou nám naše průvodkyně Míša rozdala informace o pobytu a také adresy našich hostitelských rodin, ve kterých jsme měli být po dvou. Se mnou tam měla být moje spolužačka, která na mě zbyla. Tichá, málomluvná. Něco pro mě. Jakmile ostatní zjistili adresy svých rodin, proběhla fakt vtipná debata o tom, kolik koček a dalších zvířat bude kdo mít. Fakt jsme se zasmáli, jelikož někde bylo už od pohledu jasné, že se jedná o důchodce se zvířaty. Při pohledu na svou Nelson-Cofie family jsem byla trochu nervözní, ale nic neúnosného.

Náš HP z vosku
Další problém nastal na letišti. V pohodě jsme se odbavili, to ano, ale jelikož v tu dobu bylo na runwayích hodně sněhu, let se nám o hodinu zpozdil. Když už jsme se tedy dostali do letadla a vzlétli, po dobrém obědě se letadlo začlo někde nad kanálem La Manche obracet, protože prý nemělo kvůli kalamitě v Londýně kde přistát. Během okamžiku se ale opět obrátilo směr Anglie a my si vydechli. Díky zpoždění jsme ztratili tak hodinu času, a tak jsme se museli co nejrychleji přesunout i s kufry na busák Victoria, kde byla úschovna zavazadel. Vážení, cestovat s těmi velkými kufry, zhruba hodinu něco s několika přestupy, to byl vážně zážitek. Londýnské metro bylo i tak dost narvané, a tak jsme se svými kufry budili trochu moc pozornosti (zvláště spolužačka s růžovým kufrem velikosti XXL). Po uložení zavazadel jsme se vydali na první prohlídku Londýna. Díky zpoždění jsme celkem pospíchali a po shlédnutí Přírodovědného muzea jsme během večera ještě stihli Speaker's corner. Tempo bylo fakt hektické a my jsme byli fakt unavení. Navíc jsme většinu památek viděli v noci, takže se nedalo ani moc fotit.

Někde kolem sedmé jsem už prakticky necítila nohy (navíc jsme neměli ani pořádný oběd ani večeři). Museli jsme se vrátit na Victorii pro zavazadla a pak jsme další hodinku metrem jeli do Mordenu, kde na nás měly čekat hostitelské rodiny. Noční můra většiny lidí se proměnila ve skutečnost. Bylo 9 večer, my byli unavení po další hodinové cestě double deckerem a metrem s kufry. V davu jsem zahlédla i dvoje černochy (ano, mimochodem černoši a muslimové se ve velkém množství objevují v celém Londýně) a samozřejmě si jen ze srandy říkala, že je určitě dostaneme. Taky že ano. Pan Richard Nelson nás zavedl do největšího auta, které na opuštěném parkovišti stálo a usadil nás do zadních prostor, kde bylo prosím 6 míst (kdybych první den tušila, proč bere tak velké auto, mlčela bych). Prohodil s námi pár slov v jakési podivné africké nářeční angličtině a asi půl hodinu nás vezl někam pryč do černošské čtvrti. Abych se přiznala, tak domek byl fakt pěkný, třípatrový. Seznámily jsme se s jeho ženou, synem, babičkou a vnukem (docela dost velká rodinka), předali dárky a šli se ubytovat. Dostali jsme podkrovní pokojík s televizí a dvěma postelemi (ležela jsem přímo u topení, takže zima mi rozhodně nebyla). Matrace byla jako houpačka, měkčí jsem snad ještě neokusila. Měli jsme i vlastní koupelnu. Paráda! Večeře, i když až v 10, byla fakt vydatná a naprosto výborná - jakási pálivá rýže s africkým kořením, zmrzlina a skvělé pití. Byly jsme rády, když jsme padly do postele.

Obývák u Nelsonů + kuchyně

Další ráno nám paní Cofie udělala budíček. Na snídani jsme měli pouhých 15 minut! Udělali jsme si tedy šťávu, naházeli do sebe misku cereálií (fakt dobrý, na stole měli asi pět piksel různých druhů), k tomu sladký bochánek, vzít balíček na celý den a vypakovat se. Richardův syn nás odvezl na meeting point, kde jsme měli všichni sraz. Poté jsme se přesunuli do nedaleké jazykové školy, kde jsme měli každé dopoledne tříhodinové lekce angličtiny s rodilým mluvčím. My jsme dostali Keitha, který byl fakt zábavný a zajímalo ho vše o České republice. Jako úvítací dárek nám nadělil diktát o Wimbledonu. Krásné, že? V přestávce jsem nestíhala valit oči - mí spolužáci skončili v šílených rodinách - jedna silně věřící s obrazy Panny Marie všude kolem, jedna osmičlenná rodina s namyšlenými dvojčaty, která milují Disney, atd.... Po prohlédnutí svačin jsme všichni jen zírali (a ostatní taky, protože narozdíl od nich jsem já a spolužačka měli naprosto luxusní svačinu, dvakrát tak větší). Jelikož Britové oběd prakticky vynechávají a hlavní jídlo je pro ně večeře (na což my nejsme vůbec zvyklí), měli jsme s tím trochu problém. Ale proč ne? Sandwich se sýrem, chipsy (octové jsou fuj!), ovoce a sušenka. Plus pití (my osobně jsme dostávali jen samou colu a sprite ♥). A s tím jsme měli vydržet až do večera. Po lekcích následovaly výlety po Londýně (bylo to tak každý den až na jednu výjimku, ke které se dostanu). Návštěva Madam Tussaud's stála fakt za to. Jízda double deckery, prostě všechno.

London Eye
Celí ztahaní jsme dorazili v devět večer na meeting point. Tam jsem ale já i spolužačka zůstaly stát s otevřenou pusou - v našem autě seděli další tři osoby - a to prosím kluci, kterým bylo kolem 18. Pochopila jsem, že budou bydlet s námi. Francouzi, kteří přijeli za stejným cílem jako my. Už od prvního pohledu bylo vidět, že patří mezi machírky, francouze, kteří si o sobě hodně myslí. Prohodili s námi pár slov a pak se věnovali debatě mezi sebou ve francouzštině (sice znali český fotbal, Petra Čecha a nějaké nadávky, ale tím to tak haslo). Damien, Gemin a třetího si nepamatuju (vypadali jako Alžírci, ale sexy docela byli). Po příjezdu je Richard ubytoval v pokoji přímo proti tomu našemu a oznámil nám, že ta malá koupelna je teď společná. Pro ně a nás (!!!). Od té doby po celý další pobyt jsem si proto bedlivě hlídala dveře do koupelny, jakmile jsem se sprchovala (neměli zámek!) a jednou se Geminovi povedlo vlézt mi tam v docela nepříjemnou chvíli. Vidina francouzů ve vedlejším pokoji by byla možná výhodou, nebýt toho, že v noci dělali jen bordel, skypovali a ještě měli tu drzost si ode mě půjčit nabíječku na mobil. Paráda. Během gurmánských večeří (fish and chips, špagety, hranolky a další pochoutky) jsme s nimi jedli u jednoho stolu. To bylo ale vše. Musím ale doopravdy pochválit kuchařské umění paní Cofie, protože jako jediní z celého pobytu jsme byli s jídlem spokojení (kdo by nebyl, s dezertem po každé večeři? Mražený jogurt byl nejlepší).

Windsor Castle
A tak náš výlet pomalu plynul, s Francouzi a výjezdy do Grinwiche, Windsoru atd... Viděli jsme nejznámější památky (žel bohu v noci, takže se většina fotek nedochovala). Po třetím dni jsem začala být kapku nervózní, jelikož jsem potřebovala splašit nějaké ty anglické knihy. Při rozchodu v centru jsem se proto na vlastní pěst (i když jsme se neměli vzdalovat) vydala na průzkum ulic blízko čínské části města. Došla jsem až na Trafalgar a objevila jen zaprášené antikvaráty. Se zklamáním jsem proto zkusila štěstí další den při rozchodu na Picadilly. Měla jsem štěstí a objevila Waterstone's - velké knihkupectví. Přecenila jsem ale svoje síly - při pohledu na obálky v sekci YA se mi jen točila hlava (teď se držím jen za hlavu, v té době jsem o titulech neměla žádnou páru) a šla se k pokladně zeptat, kde bych našla Die for me. Prodavačka měla trochu problém, ale kolegyně jí nakonec pomohla a knihu mi daly. Následoval výběr dalších titulů (měla jsem jen hodinu, takže jsem se musela rozhodovat hodně rychle). Nakonec jsem ukořistila ještě Abandon a Switched. Byla jsem spokojená a po celý další pobyt už mi nic nechybělo.

Typická budka
Posledním úžasným zážitkem bylo navštívení střední školy, kde jsme dostali kartičky a každá dvojice vlastního průvodce. Se spolužačkou ze sousední třídy jsme jen zíraly na vysokého černocha, který se nám představil jako Alfa (wtf jméno, já vím). Provedl nás po celé škole a seznámil s tím, co se tam studenti učí. V té chvíli jsem zatoužila tam chodit. Úžasný rovzrh plný jazyků, dramatu (!!), literatury atd...  Během cesty po hřišti se Alfa snažil předvést před kluky z týmu a pokusil se jim kopnout míč, který doletěl přes plot až k nám. Žel bohu zakopl a rozplácl se přímo před námi na zem. Vzal to ale s humorem a nakonec nám prozradil, že každá dvojice bude mít možnost zúčastnit se jedné hodiny. Modlila jsem se, abychom se nedostali na nějakou biologii či něco podobného. Alfa nás ale vzal do dramatického kroužku. Měli vlastní jeviště i s oponou! Během hodiny nám ostatní studenti ukázali, jak si vytváří charakter pro specifickou hru. Nakonec jsme si zahráli mrkanou přímo na jevišti (a těch kostýmů!). Od ostatních jsme viděli jen závistivé pohledy, většina jich totiž neměla štěstí a dostala se na hodinu zeměpisu či biologie. Po úžasně stráveném dni jsme se vrátili zpět.

Celý týden byl doopravdy nabitý, ale dal mi docela dost zkušeností. Měla jsem možnost vidět překrásná místa jako je Windsor, Buckingham palace, London Eye atd... Jedla jsem neobvyklá jídla (pečený banán) a potkala se s Francouzi. Na letišti jsem si ještě ze zbylých peněz koupila Fracture a spokojeně odletěla domů. Do Londýna bych se ještě chtěla vrátit, ale nejlépe až tak za 10 let :D A mimo sezonu.

London Bridge, foceno z lodi



4 komentáře :

  1. ty "exkurze" do škol apod ti závidím, taky bych se mrkla :) O sponzorovaných letenkách ani nemluvě :D

    OdpovědětSmazat
  2. No páni! To zní jako z nějaký knihy. :) Určitě to muselo být super! Naše škola taky pořádá vyměnné pobyty, bohužel jen s němci, a s brity jen tak jednou za 5 let. V Anglii jsem byla teď o prázdninách. Super místo, navíc jsem zažila atmosféru olympijských her, což bylo taky super, i když metro bylo obvzlášť přecpané. :D Jídlo bylo docela dobrý, ale nemohla bych jíst fish and chips každý týden. :D Nakonec jsem skončila v čínské čtvrti, kde mi chutnalo víc. Musím říct, že když jsem tak chodila po Londýně, jen málokdy jsem slyšela někoho mluvit anglicky. :D :)

    OdpovědětSmazat
  3. Wow. :)
    Ja v anglii byla asi pred 4 rokama a od te doby chci jet zase, ale dosud nebyla prilezitost.. ale letos jedu!! Uz se tesim:) z poloviny tam jedu hlavne kvuli knizkam:D ale londyn...ach.....:)
    P.s. octovy jsou bozi!!:D:D

    OdpovědětSmazat
  4. Jůůůů... já tam zrovna ve čtvrtek letím na dovolenou a strašně se těším a po tvém článku etě víc :):D

    OdpovědětSmazat