Vendea a knihy na Univerzitě - Světová literatura (1.část)

Minulý článek k maturitní četbě jsem si až tolik neužila. Důvod je jednoduchý - maturitní četbu jsem si vybírala pod tlakem, moje oblíbence mi stát zredukoval na úplné minimum, a tak se není čemu divit. Navíc jsem tyhle knihy četla už kdysi dávno a moc si z nich nepamatuji. A když ano, v lásce je zrovna nemám.

I když klasiku nijak neodsuzuji, nemám ráda cokoliv, co je nějakým způsobem povinné. Své knihy ke čtení si ráda vybírám sama, a tak pro mě výběr z jedné A4 knih byl čiré utrpení. Dosud jsem ještě neobjevila kouzlo českých autorů, a tak jsem si knihy od českých autorů vybírala s velkou nelibostí.

S příchodem na VŠ to nebylo o moc lepší. Od Amy už jsem věděla, že na mě čeká na každý semestr seznam knih dlouhý minimálně tak jako ten maturitní seznam, někdy i delší (v případě české literatury). I tak jsem ale tak nějak až do začátku semestru plně nechápala, co to znamená. Knihy, na které jsem na střední měla 4 roky, jsem teď měla zvládnout přečíst na další týden. I když mě ta kniha k smrti nebavila.

Tenhle článek bude na tři části. V té první se zaměřím na semináře ze světové literatury, protože tam těch knih je daleko méně (i tak ale pravděpodobně vystačí na dvě části). Poté bude následovat kraťoučký článek s knihami z české literatury za zimák (těch je málo) a pak obsáhlý článek s četbou české lit. na letňák, protože tam jsem těch knih měla přečíst 28. Nu, pusťme se tedy do díla.

Na seminář ze světové literatury jsem se vážně těšila, protože pořád mám zahraniční autory tématicky daleko raději než české autory (i když záleží i na období). Předpokládala jsem, že si dosyta užiju antické dramatiky, podívám se na nějakou tu gotiku a rozplynu se u své oblíbené dekadence. To jsem ale ještě netušila, že náš profesor polské národnosti bude mít naprosto odlišný vkus a naservíruje nám seznam, který bych sama nikdy nevymyslela. A nemyslím si to sama, protože pokud porovnám náš seznam se seznamem vedlejšího oboru, kam chodí Arvari, nezbývá než jen vrtět hlavou. O takovém Dostojevském či Cervantesovi se nám tedy může jen zdát. Stejně tomu tak je i u výkladu samotných děl, které mi naprosto změnily názor na samotnou knihu. Protože ono rozebírat knihu stylem "Děj nás vůbec zajímat nebude, není důležitý" je vážně super.

Následující názory jsou naprosto subjektivní, není v tom nic osobního. Některé z nich jsem četla navíc v časovém presu, takže v tom hraje roli i tohle.

Zimní semestr

1. Sofokles - Antigona

Řecké drama o vině a soudu. Hlavní hrdinka Antigona se rozhodne i přes rozkaz krále pohřbít svého bratra, kterému se nedostalo řádného pohřbu. Král si hodlá uchovat masku spravedlivého vladaře, a tak se rozhodne nebohou Antigonu poslechnout. Nejprve nedbá ani nářkům vlastního syna, který je do Antigony zamilovaný. Klasická řecká tragédie jako vyšitá.

Nebudu nijak zastírat, že pokud bych si měla vybrat poezii, drama nebo prózu, tak by u mě na plné čáře vyhrálo právě drama. Není to tím, že by bylo jednodušší nebo tak, ale už od mala mne to celkem táhlo k divadlu. Umět hrát, tak jsem už dávno v dramaťáku. Antigonu jsem si užila na 100 %. I když nesouhlasím s některými věcmi, Sofoklovo drama mne oslovilo. Byla jsem jednoznačně na straně Antigony. A pak přišel první výklad na semináři. O nevinně Antigony jsem už pochybovala. A bylo to. Asi půlhodinová diskuze, kde jedna strana bránila krále a druhá Antigonu stála vážně za to.



2. Francois Villon - Závěť

Villonova Závěť se skládá z Malého a Velkého Testamentu. Ve svých básních se vysmívá různým věcem. Celá sbírka je stavěna jako jakási metaforická závěť (od toho i název celé sbírky). Velmi zajímavě se tu prolínají prvky gotiky s nastupující renesancí.

Závěť jsem si oblíbila už na střední. Dostala jsem se k němu přes Baudelaira. Hledala jsem další prokleté básníky a o Villonovi jsem se dočetla jako o jakémsi předchůdci Prokletých. Rozhodla jsem se tedy Závěť vyzkoušet. Dopředu jsem tedy věděla, do čeho jdu. Nicméně mne opět překvapil výklad celého díla. Hledat prvky smíchu v něčem takovém? No, proč ne.



3. Adam Mickiewicz - Konrád Wallenrod

Hrdinské výpravné básnické dílo, které vypráví příběh o tajemném rytíři, původem z Litvy, který se v čele německých rytířů vydává na pouť, jejímž cílem je dobytí jeho domoviny. Svého postavení využívá k tomu, aby své německé nepřátele dovedl do pasti a pomohl tak Litevcům.

O Konrádovi jsem do té doby nikdy neslyšela. Mickiewizce jsem podle jména znala (díky jeho Dziadám), ale to bylo tak všechno. Velmi mne tedy překvapil výběr tohoto díla. K mé smůle jsem zrovna na Konráda a Mickiewicze měla i referát. Nakonec jsem zjistila, že Adam vlastně nebyl až tak špatný a že bych si celkem ráda přečetla jeho Dziady. Pokud jde ale o Konráda, tak pro mne byl jeho jazyk naprosto nesrozumitelný a samotný příběh jsem pochopila až po výkladu ve škole. Nikdy se asi nestanu milovníkem polského romantismu, protože prostě nechápu to jejich motto "Padnout za vlast je ta nejlepší věc na světě".



4. Emily Brontëová - Na Větrné hůrce

Jedno z klasických děl, které zná prakticky každý. Realistický román (s příměsí romantismu) z ponurých mokřin Anglie odehrávající se převážně na panství Větrná hůrka. Srdcervoucí příběh Kateřiny a Heatcliffa a těch, kteří s nimi přišli do kontaktu. Příběh tragické lásky a toho, co s sebou přináší.

Jak jsem se zmiňovala už v předchozím článku, Hůrku jsem četla už k maturitě (a jednou před maturitou). Do Heathcliffa jsem byla jednu dobu i zamilovaná (no jo, vypadal prostě jako sexy bůh). To bývávalo. Pořád si stojím za tím, že ten příběh je skvělý. Od té doby se mi jen trošku pozměnil vkus, a tak třetí čtení neprobíhalo tak, jak jsem očekávala. Byla jsem nadšená, že nám profesor dal Hůrku, to vážně jo, protože to bylo z celého seznamu to nejzajímavější. Nevím proč, ale Hůrkou jsem se musela prokousávat. Největší šok jsem ale utrpěla právě na semináři, kdy jsme při výkladu totálně zavrhli děj (který tam údajně není vůbec podstatný) a zabývali se vztahem vypravěče a časovou posloupností vypravěčů a tím, jak se v tom odráží postavení ženy v tehdejší společnosti (postava Lockwooda je údajně úplně zbytečná). Takže asi tak.


5. Adalbert Štifter - Pozdní léto

Bildungsromán v režii rakouského biedermeieru. Příběh mladého chlapce, který hledá krásu v přírodě a umění a o jeho duševní proměně a zrání. Jelikož se to zaměřuje právě na umění a přírodu, najdete tu několikastránkové popisy různých uměleckých předmětů. Na to, že má kniha 500 stran, se děj rozvíjí až v poslední třetině.

Pozdní léto byl pěkný oříšek. Už od začátku jsem věděla, že půjde do tuhého. Sám profesor nám totiž řekl, že knihu přečetl až na třetí pokus a že čtení tohohle "drobečka" bude čiré utrpení. No, u nás to se mnou přečetla pouze jedna slečna z celé třídy. Takže asi tak. S Pozdním létem jsem strávila nějakých 26 hodin čistého času čtení. Což je vážně dost. Ano, ty popisy byly vážně vyčerpávající. Nejenže v nějakých 400 stránkách autor neustále popisoval ty samé věci (hrdina se totiž neustále vracel na jedno místo), ale ty popisy byly na několik stránek. Popis růžové zahrady na 30 stran? No problemo. Navíc písmenka jako blecha... Paráda. Při čtení jsem myslela, že umřu. A víte, co je na tom to nejhorší? Jakmile jsem se prokousala těmi popisy, kniha mne začala vážně bavit. Nebylo to nic světoborného, byla to vlastně celkem nuda (pro milovníka dekadence), ale Pozdní léto si mne vážně získalo. To víte, když s takovouhle knihou strávíte tak hodně času, dostane se vám pod kůži. Výklad díla se bohužel nekonal (vzhledem k tomu, že to přečetli dva lidi).