Cesta za tebou (3)

 

 

 

V autobuse jsem musela platit i za Ecliho. Jemu to trochu vadilo, jelikož podle jeho filozofie by měl platit muž, ne žena.

,,Vrátíš mi to jinak..“ mávla jsem nad tím rukou. Posadila jsem se na zadní sedadlo, kde jsme sedávali s mojí kamarádkou Veronikou obvykle. Úplně jsem na ní zapomněla, jelikož vedle mne seděl ten nejbáječnější kluk na světě. Vůbec mu nevadila skoro nulová přítomnost ostatních cestujících. Přitiskl mne k sedadlu a věnoval se líbání. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale pár věcí mi docvaklo.. V autobuse bychom tohle provádět neměli. Znala jsem Eclipse. Stejně jako já, i on by se rozehřál… a nebyli bychom k zastavení.

,,Dost..“ zamumlala jsem a odstrčila ho od sebe. Tváře mi jemně zrůžověly.

,,Ehm…Kate?“ uslyšela jsem hlas své dobré kamarádky Veroniky. Povzdechla jsem si. Tak tohle bylo trapné…

,,Ahoj Ver.. No, ehm…Promiň… Asi je tu už plno.. Tady pán si sem přisedl, protože neměl ehm…drobné.. Víš, je nemocný a potřebuje pomoc..“ snažila jsem se vymyslet co nejlepší lež. ,,Ztratil přítelkyni při autonehodě a od té doby neslyší.“ Dodala jsem šeptem  a úkosem pohlédla na Eclipse. Doufala jsem, že miláček pochopí, co má dělat a přistoupí na moji hru.

Veronika se zatvářila chápavě a přikývla.

,,Tak jo… Je mi ho líto. Pro dnešek to přežiju.“ Mávla rukou a sedla si na další volné sedadlo. Naštěstí kus od nás , jelikož před i vedle nás už byla sedadla zabraná. Naštěstí.

,,Co to mělo bejt? Já že jsem postiženej?“ Ecli protestoval. ,,Za to bude pěknej trest, maličká..“ ušklíbl se a rukama mi zajel pod triko a začal mě lechtat. Moc dobře věděl, že začnu vřískat smíchy. Pojistil se. Druhou rukou mi zakryl pusu, takže jsem nemohla vydat jediný hlásek. Zvedla jsem obě ruce v gestu míru. Doufala jsem, že na něj přistoupí.

,,Ty, že jsi můj anděl? Zatím se chováš jako pořádnej nadrženec.“ Odfrkla jsem si tiše a pohlédla na spolucestující, zda nenabrali nějaké podezření. Vzduch byl zatím čistý.

,,Samozřejmě, že jsem. Jsem přeci neslyšící muž v depresi. Pokud to tak má být, tak to musím předstírat.“ Řekl hravě, nasadil svůj kamenný zdrcený výraz a položil mi ruku na rameno. Skvěle. Nemohla jsem se už ani učit do školy. Rozptyloval mne už jen svojí přítomností.

Většinu cesty jsem se pokusila přeříkávat si slovíčka z němčiny. Házela jsem zoufalé pohledy směrem k V, která mne ale příliš nevnímala. Jak jí vysvětlím, že onen postižený muž je můj přítel? Co až mi bude Ecli strkat jazyk do krku? Co na to řekne pak? Co na to vůbec řeknou učitelé? Eclips byl vždy při mně, je to anděl. Jak to vysvětlí?

Trhla jsem hlavou. Zdálo se, že jsme konečně v Trutnově. Šťouchla jsem do Ecliho, abych jej vzbudila. Samozřejmě, že nespal. Pouze to předstíral. Pomohla jsem mu vylézt ven z autobusu. Musel na to být zvyklý, nyní ale byla jiná doba.. Rozhlédla jsem se. Veronika ještě nevystoupila. Ještě byl čas zmizet.

,,Poběž..“ zamumlala jsem, popadla Eclipse za ruku a rozeběhla se směrem Kino Vesmír.

,,Proč běžíme?“ zeptal se mě konečně můj drahoušek. Dala jsem oči v sloup.

,,Magore… V nesmí vidět, že jsme spolu. Myslí si, že jsi duševní mrzák, chápeš? Nesmíš jít se mnou. Už tak nevím, co jí ve škole řeknu. Co řeknu učitelům.“ Zoufale jsem pohodila rukama.Cítila jsem nervozitu.

,,Řekni jim pravdu..“ řekl tiše a pohlédl na mě v plném běhu. Zakroutila jsem hlavou.

,,Jasně, řeknu jim něco jako že: Tohle je můj milenec, můj anděl. Jasně, po celou dobu tu byl se mnou… V noci s ním v astrálu spím, hraje mi na harfu a zpívá. To by nesežraly.“ Zakroutila jsem hlavou. Byla jsem v bezvýchodné situaci.

,,Nekoukej na to přes černé brýle.“ Řekl Ecli a pevně mě stiskl ruku. Uvěřila jsem mu. Naděje.

Vešla jsem do školy. Co jsem měla očekávat? Co jsem měla říct? Ecli byl tak hodnej, že počkal před šatnou. Musela jsem běžet. Skoro nikdo tu nebyl, mimo mé spolužáky z naší skupiny na němčinu. Super. Co asi tak řeknu Frau Jiráskové?

,,Pojď.“ Zamumlala jsem směrem k němu a sprintovala do druhého patra, kde se nacházela učebna jazyků. Doběhla jsem včas, právě se zvoněním.  Co ale řeknu spolužákům?

Málem jsem se srazila s profesorkou. Na její tváři se rozzářil úsměv.

,,Ach, ty jsi ten nový pomocník z vysoké, že? Jen pojď dál.“ Přivítala ho a táhla ho dovnitř. ,,Vy se slečno posaďte.“ Mávla na mě. Byla jsem mimo. Totálně. Posadila jsem se na své místo vedle Veroniky, která vzápětí dorazila. Eclips šel za Frau Jiráskovou. Nevypadal nijak vylekaně. Na tváři mu hrál úsměv. Jistě. Pomocí svých schopností dokázal vyčíst, o co se jedná.

,,Guten tag. Abych nezapomněla, tohle je náš nový pomocník ehm…?“ pohlédla na něj. Ecli se zamyslel.

,,Říkají mi Ecli.“ Odpověděl a mile se usmál. Pohlédla jsem na spolužačky. Všechny na něj hladově zíraly. Obrátila jsem oči v sloup. Co se to proboha děje? V se tvářila překvapeně. Těkala pohledem mezi ním a mnou.

,,Takže Ecli. Pomůže vám se vším okolo maturity. Všichni vaši profesoři jsou s ním již seznámeni, a proto bude docházet do každé vaší hodiny. Vystudoval Karlovu univerzitu, a proto si ho važte, děti. Nu, ale pojďme do práce.“  Tleskla, nabídla Eclimu místo vedle sebe. Následující hodina byla utrpení. Vždycky jsme si z němčiny s Eclim dělali legraci. Teď už jsme nemohli. On celou hodinu pomáhal mým drahým spolužačkám, které z něj nemohli spustit oči. Trucovala jsem. Můj anděl se měl vypařit, a ne dělat vysokoškoláčka!

,,Vypadá, to že mám novou práci.“ Šeptl mi do ucha, jakmile se dostal ke mně. ,,Potřebuješ nějak pomoct, Kate?“ zeptal se mě.

,,Ano, chci zpět svýho starýho rošťáka. Učence nemám ráda, víš?“ sykla jsem a dál jej ignorovala. Věděla jsem, že by mi to rád oplatil.

,,Bohužel. Možná, že vám to budu muset vysvětlit v kabinetě, slečno..“ uchichtl se a rozpustile mne zatahal za vlas.

,,Možná..“ odfrkla jsem si a mrkla na něj. Tohle byl můj miláček.

,,Co se to děje? Má Kate nějaké problémy?“ zeptala se Frau a tvářila se zaujatě. Což nebylo dobře.

,,Ano, tady slečna nerozumí pár překladům. Dovolil bych si ji pozvat po hodině do kabinetu a vysvětlil jí to, souhlasíte?“ zeptal se Ecli a tvářil se opět naprosto neutrálně.

,,Samozřejmě. Myslela jsem si, že někdy nastane problém. Kate je bezproblémová a inteligentní studentka, ale i ona někdy přestřelí. Ukažte, jak dobře jste se učil, Ecli. Je radost se na vaši práci koukat.“ Zatleskala. Naštěstí zazvonilo. Neušly mi závistivé pohledy mých spolužaček. Chtěla jsem hlavně utéct zvídavému pohledu Veroniky.

,,Uvidíme se na další hodině.“ Pronesl Ecli a vydal se ven. ,,Pojďte za mnou, slečno.“ Sykl na mě. Přikývla jsem a pomalu šla za ním. Nejspíše přesně věděl, kde má svůj kabinet. Respektive.. To byla prázdná učebna s kobercem. Postavil se vedle katedry a ukázal na stůl. Poslušně jsem se tam posadila. Ecli si vedle mne položil německé materiály.

,,Takže…máš mi vysvětlit ty německý věty, ne?“ řekla jsem a úkosem pohlédla na němčinu. Nesnášela jsem jí. I když s takovýmhle učitelem…

,,Myslíš si, že jsem to udělal jenom proto, abych tě to doučil? Chyba, hlupáčku…“ zářivě se usmál, objal mne kolem pasu a přitiskl své rty na ty moje. Ani jsem nestačila vydechnout. V uších jsem slyšela andělskou hudbu. V celém těle jsem cítila ten krásný pocit lásky.