Recenze - Hlas nože

 Anotace:

Objevte novou sérii CHAOS! První díl děsivé trilogie. Na planetě Nový svět, kterou kolonizuje malá skupina křesťanských osadníků ze Starého světa, dochází k nečekanému zvratu. Domorodí obyvatelé napadli osadníky a usmrtili všechny ženy, zatímco muže a zvířata nakazili zvláštním virem. Příběh je plný nečekaných a šokujících zvratů, napsaný nervy drásajícím stylem. Napínavá vyprávění pokračují v knihách Temný ráj a Válka hluku.

Proč jsem si knihu vybrala

Je to dystopie. Měla celkem děsivou obálku. Četla jsem, že kniha obdržela celkem velké množství cen. Byla jsem na ní zvědavá. Anotace vypadala doopravdy zajímavě a já měla pocit, že právě Hlas nože by mohl být tím pravým pro moji duši.


Book trailer:

Něco málo k obálkám

Nejenom, že zahraniční obálky jsou velmi rozmanité, dokonce i my, češi, máme dvě. Jednu pro hardback a druhou pro paperback. Osobně mám radši ony paperbackové obálky s rozpraskanými obličeji - jsou impozantnější. Ani ty ostatní nejsou špatné, na většině je zobrazen onen nůž, kolem kterého se celá kniha v podstatě točí, takže asi tak. Pro porovnání tu máte pár zahraničních obálek.

 

 

 No dobře, ta poslední je dost podivná, ale většina vypadá celkem dobře, nemyslíte? Osobně se mi líbí ta třetí, kde jsou zobrazeni hlavní hrdinové na útěku.



Hodnocení

Hlavní hrdina Todd žije v Prentisstownu, městu, ve kterém nejsou žádné ženy. Zemřely údajně na infekci od Sádráků a na Hluk. Hluk. Je v celém městě - každý slyší myšlenky ostatních. A že to jsou panečku myšlenky. Prentisstownští muži jsou zdrceni žalem po smrti svých žen. Žádné nové děti. Samí muži - kteří jeden přes druhého pomalu umírají a město je tak evidentně odkázáno k zániku. 


Todd Hewitt se má brzy stát mužem, ve svých 13 letech je nejmladším chlapcem v celém městě. Starosta Prentiss s ním má evidentně velké plány, na Toddovy narozeniny je totiž kladen nějak příliš velký důraz. Todda doprovází pouze jeho psí přítel Manchee, který, stejně jako ostatní zvířata, mluví. Toddovi rodiče jsou dávno mrtví - žije tedy pouze s Benem a Cilliianem, kteří ho pokládají za vlastního syna. Během výletu do močálů objeví Todd hluché místo v hluku - jak později zjišťuje, to hluché místo nedělá nikdo jiný než dívka, jejíž jméno je Viola. Viola spolu se svými rodiči byla v předvoji nových osadníků. Její rodiče měli zajistit bezpečné místo pro přistání, havárii letounu ale nepřežili. Violu navíc pronásleduje šílený křesťanský kazatel Aaron z Prentisstownu, toužící jí zabít. Viola se proto přidá k Toddovi, který během následujícího dne zjišťuje dlouho utajovanou pravdu o mužích z Prentisstownu. S loveckým nožem, Violou a Mancheem se Todd vydává na nebezpečnou cestu pryč, do bezpečí. 


To se ale nelíbí starostu Prentissovi, který vyšle svého mladšího syna, Aarona a celou armádu, aby Todda dostali. Hlavní hrdinové tak musí utíkat o život, aby vůbec přežili. A to nemluvím o Sádracích, kteří číhají v temných bažinách, i přes to, že by měli být dávno mrtví...

První věc, která mne naprosto šokovala, bylo zařazení knihy v městské knihovně. Kniha byla zařazena mezi knihy pro mládež do 13 let. Ze začátku mi to ani divné nepřišlo, ale po dočtení knihy jsem jen lapala po dechu. Ti, kteří tam tu knihu zařadili, ji nejspíš nečetli. To, co mě na příběhu šokovalo, byla jeho přímočarost a surovost násilí. Většina příběhu je vyprávěna z pohledu Todda a věřte mi, není to moc hezký pohled. Todda nikdy nikdo nenaučil číst, a tak je v jistých věcech maličko omezený. Podobné je i jeho myšlení, je to vlastně jen obyčejný farmář. Celou knihu řeší morální otázky ohledně toho, jestli by dokázal někoho zabít s nožem či nedokázal. Ano, vše se točí kolem toho nože. Navíc je kniha protkaná nespisovnou češtinou, nadávkami a vulgárnostmi. Sice ne všude, ale tyhle věci tvoří podstatnou část knihy. Podobné je to i se zabíjením a násilím. Mám takový dojem, že část knihy je tvořena šíleností a místy jsem měla pocit, že se Ness zbláznil. Příběh je drsný, to nepochybně a rozhodně není pro nějaké slabé povahy, které hledají oddychovou dystopii. Hlas nože mi místy připomínal Levou ruku boží či Procesí mrtvých od Shana. Je to drsné a s ničím se nepáře. Nebojí se zabíjet hrdiny.

Dostáváme se tedy k mému názoru na celý příběh. Prakticky až ke konci jsem si říkala, co to Ness proboha dělá. Nechápala jsem příběh, byla jsem znuděná, nic mi nedocvakávalo. Četlo se to pomalu a ani jsem přes neustálé omýlání toho, jak Todd nedokáže nikoho nožem zabít, neměla chuť pokračovat. Nepomáhal tomu ani Hluk, který je v celé knize zvýrazněn tučně a větším písmenem. Toddova mluvícího psa Mancheeho jsem ignorovala, byl pro mě příliš otravný. Jistě, byl asi tak jediným rozptýlením, u kterého jste se mohli zasmát. Nic víc. Ness ale celou knihu vynahradil koncem, u kterého mne naprosto mrazilo a byla jsem zděšená. Zároveň jsem byla ale fascinovaná tou krutostí, kterou Ness do celého příběhu vnesl. Tedy pardon, do konce. Během jedné scény, která se udála na konci knihy, jsem Hlas naštvaně zaklapla a hodila přes celou místnost. Ne, to není legrace. Byla jsem naštvaná a měla jsem chuť Nesse zabít. Odhodlaně jsem ale pokračovala v čtení. Jakmile jsem se stihla trochu uklidnit, kniha letěla se závěrem knihy opět přes místnost. Ness knihu zachránil právě tím koncem. Vymyslel to geniálně a mě jen spadla čelist, protože jsem vůbec nepočítala s tím, že by byl schopný zajít až tak daleko. Tohle mají ale společné s Hoffmanem, udělali přesně to samé.

Tak se pomalu dostáváme k postavám. Nebudu nic předstírat, hlavní hrdina mi svým chováním lezl krkem celou knihu. Todda jsem si neoblíbila a nikdy neoblíbím. Chápu, že měl těžké dětství, ale prostě jsem s ním nenašla společný krok. Pokud jde o jedinou dívku v knize, Violu, to bylo o něco lepší. Soucítila jsem s ní, ale že by se stala nějakým favourite characterem, to také ne. Pak tu máme psa Mancheeho. Na mluvící psy jsem vysazená už od knihy S osudem v zádech, a tak jsem si neoblíbila ani Mancheeho. Jeho hloupé štěkání bylo otravné a já u jeho scén usínala. Ano, byl občas vtipný, to bylo ale tak všechno. Pak je tu Nůž. Vím, že Nůž je jen věc, ale je mu věnována prakticky celá kniha, takže bych se o něm taky ráda zmínila. Byl bys tak laskavý, Hewitte, a už o něm sakra nemluvil? Nikoho nezajímá, že nejsi schopnej zabít. Aaron, šílený kazatel, byl prakticky tím nejzajímavějším, co kniha nabídla. Jeho iracionální a pomatené dialogy byly vtipné, děsivé a prostě báječné. Je to sice slizoun, ale slizoun, který ví, jak čtenáře rozptýlit. Na ulici bych ho ale potkat nechtěla. Pak tu máme starostu Prentisse a jeho mladšího syna Davyho. O Davym tu moc mluvit nebudu, jelikož mu věnuji více místa ve druhém díle, kde se jeho charakter rozvinul daleko lépe. V konekci k prvnímu dílu ho ale zbožňuji, je to naprosto nedoceněná postava, která by už v prvním díle mohla mít více prostoru. Starosta Prentiss je typický diktátor, kterému je jedno, jestli půjde přes mrtvoly. Je to něco jako prezident Snow v Hunger games. Některé jeho pohnutky jsou oprávněné, ale nikdy si ho nezamilujete. Zloun číslo jedna. Dvě postavy, které stály za to, byli Toddovi vychovatelé Ben a Cillian. Oblíbila jsem si zvlášt Cilliana, který ale byl jen na začátku. Bohužel. A zbytek Prentisstownu? Šílení chlapové, které bych nejradši někde odstřelila.

Co z toho tedy vyplývá? Více než polovinu knihy jsem nenáviděla za to, jak byla nudná a nedala se skoro číst. Konec je ale naprosto briliantní a dokázal to, že jsem asi dvě hodiny jen seděla a zírala celá zmražená do zdi a byla v depresi. Wow, to skoro žádná kniha ještě nedokázala. Hlas nože jsem si tedy i vzhledem k začátku knihy oblíbila a patří mezi nejlepší knihy, jaké jsem v oblasti dystopie četla. Pokud hledáte mrazivou podívanou, podívejte se. Nemůžu spoilerovat, ale vězte, že jsem u jedné scény málem navštívila záchod a zvracela. Bylo mi z Nesse zle. Takže asi tak.

Celkové hodnocení:  90 %

Zdroje:
Anotace
Obálky
Obrázky