Cesta za tebou (2)

 

Temné, černé mraky již odpluly a zůstaly po nich jen smutné vzpomínky. Kde jsem byla před několika lety? Když si vzpomenu na ty neustálé deprese, pod kterými jsem se hroutila.. Na svého otce, který mne tak často přehlížel a krmil mne falešnými nadějemi. Na sestru, která byla vždy tou první v otcově životě…. To je stará minulost.

Nyní mám svůj domov, překrásný rodinný dům. Nového otčíma, který má rád jak mne, tak mého domácího mazlíčka – moji border kólii. Ano, už mám svého vytouženého psa. Co se stalo s mojí sestrou? Rozhodla se, že bude v péči našeho biologického otce. I když.. Přeci jen, je jí už dvacet. Odešla na vysokou školu, po které tolik prahla. Náš vztah trochu ochladl, protože se již nevídáme tak často. Dává mi za vinu rozpad vztahu našich rodičů? Ne… Taková ona není. Je ale pravděpodobné, že byste mne nepoznali. Otčím i matka mají slušně placenou práci, takže si můžeme dovolit dražší oblečení, nábytek, jídlo. Je již na denním pořádku, že si k večeři objednám sushi.

A pokud jde o školu… S nástupem na ní před třemi roky se vše změnilo k lepšímu. Náš kolektiv je naprosto úžasný. Přijali mne mezi sebe, ani nevím, jak se to stalo. Z třídní outseiderky se stala obdivovaná a oblíbená dívka. Možná je to díky mé upřímné povaze a prožitým zkušenostem. Snažím se být silná, změnila jsem postoj a myšlení. A vyplatilo se to. Jsem obletovaná těmi všemi krasavci. Možná také proto, že si hraji na ledovou královnu. Odmítám je, a to je ještě víc vzrušuje. Netoužím po nich, jelikož mám svého vlastního kluka. Ano, je sice nehmotný, ale i tak. Od té dávné doby jsem ušla spoustu kroků, které mne přiblížily ke Kevinovi. Já jsem on, on je já. Miluju, když řekne slovo my. Moje třetí oko se již dávno otevřelo, díkybohu. Můj plavovlasý anděl je úžasný. Nejsem jediná, kdo ho vidí. Moje matka je úžasná. Nedávno se mi svěřila s tím, že ví, s kým si po nocích povídám. Překvapilo mne to, ale našla jsem v ní oporu. Ani si nedovedete představit, jaký mi spadl kámen ze srdce.

,,El, probuď se. Je čas jít.“ Šťouchl do mne můj blonďáček. Málem bych zapomněla. Autobus, škola. V jeho přítomnosti jsem dokázala opravdu zapomínat. Měl by mi to ale někdo za zlé? Kevin je k sežrání. Krásou předčí všechny kluky na světě. Nikdo se nemůže měřit s andělem. Těšila jsem se na vlastní řidičák. Už mne nebavilo vstávat tak brzy a dojíždět.

,,Dnes bude výjimečný den.“ Pronesl s dávkou humoru. Stále jsem se nestačila divit jeho povaze. Byl jako já. Já byla jako on. Shodli jsme se skoro ve všem. U ostatních vrstevníků jsem takové štěstí neměla.

,,Jak to myslíš?“ zeptala jsem se s dávkou zvědavosti. Kevin se usmál a potřásl hlavou.

,,Uvidíš, El. Nech se překvapit. Splní se ti dávné přání, možná i něco víc. Dnešek bude mezníkem pro novou éru. Při dnešním úplňku…“ Skončil a opět mlčel. Chtěla jsem vědět víc, protože jsem byla zvídavé stvoření. Mohl mi ale ještě něco říct? Začal by opět mluvit v hádankách, což jsem neměla zapotřebí. Nesnášela jsem ty hádanky, nebavilo mne je řešit.

,,Dobře. Chápu tě, takže se nechám překvapit. Jestli to překvapení má bejt pětka z matiky, tak si to tu někdo odskáče.“ Uchichtla jsem se a provokativně na Keva vyplázla jazyk. Milovala jsem, když jsme se pošťuchovali. Dalo se tak poznat, že v obou z nás je stále kus dítěte.

,,To si odskáčeš, slečinko.“ Řekl a lehce mne zatahal za vlasy. Také bych mu něco provedla, nebýt toho jeho nehmotného stavu.

,,Jen počkej, až se dostanu do astrálu..“ pohrozila jsem mu a vyrazila směrem ke škole. Stále jsem se tam nedostala, to ale neznamenalo, že se mi to jednou nepovede. Já se jen tak nevzdám!

Šourala jsem se směrem k té pískové budově. Cítila jsem vedle sebe Kevina. To laškovné rozzlobení pomalu opadávalo a já se dostávala do „školní“ nálady. Jediným světlým východiskem byla odpolední návštěva stáje. Milovala jsem jízdu na koních. 

Byla jsem hluboce zamyšlena, a proto jsem neslyšela psí štěkot, který se rychle blížil. Šla jsem dále.

,,El!“ Kev se mne snažil varovat, což mu ale moc nevyšlo. Ta skvrnitá koule mi proběhla pod nohama a já se s vřískotem poroučela přímo na zadek. Snažila jsem se oklepat. Slyšela jsem rychlé kroky. Vzhlédla jsem. Nade mnou se skláněl ten nejúžasnější kluk, tedy hned po Kevinovi. Měl tmavě hnědé vlasy, pod bílou košilí se mu rýsoval překrásný hrudník, ruce měl skvěle vypracované a nádherně voněl.

,,Neublížila sis?“ zeptal se starostlivě a podal mi ruku. Mlčky jsem zakroutila hlavou. Jak se mi to mohlo stát? Nedávala jsem pozor. Ani Kevin tomu nezabránil…

,,Ne, jsem v pořádku.“ Řekla jsem a mlčky ho pozorovala. Byl tu nový? Ještě jsem ho tu nezahlédla. Kolem nohou mu běhal dalmatin.

,,Omluv Nicka, vždycky se snaží mě s někým seznámit. No, naposledy to byla vcelku obstojná dáma ve středním věku.. Ale teď.. Se trefil do překrásné mladé černovlásky.“ Prohlédl si mě a usmál se. Zdálo se mi to, nebo si bělil zuby?

,,No, ehm.. jo…“ zrudla jsem a sklopila pohled do země. Co jsem ksakru měla dělat?

,,Já jsem Gabriel.. A ty, sladká neznámá, jsi…?“ snažil se odhadnout moje jméno.

,,Eleanor.“ Odpověděla jsem okamžitě. Gabriel… To jméno se mi líbilo.

,,El, lítáš v oblacích.“ Uslyšela jsem vedle sebe Keva, který mne jemně dloubl do ramene. Zasykla jsem. Ano, měla bych se vrátit do reality.

,,Eleanor… Tajemné to jméno. Jdeš do školy, že?“ mrkl směrem k mě známé budově. Přikývla jsem. Jak to mohl vědět? No jasně, vlastně mám tašku….

,,Nu, dobrá… Měla bys jít.“ Zamumlal si pro sebe, uklonil se mi a políbil mne na ruku. Pravý gentleman. Jen jsem tam stála, jako opařená. Co to jako mělo znamenat?

,,Je tohle část toho překvapení?“ zeptala jsem se koutkem úst Kevina. Jediný pohled na mého anděla mi stačil v odpověď. Mračil se. Doslova.

,,Ne, to tedy není… Tohle je.. překvapení i pro mě. Ten kluk se mi nelíbí, vůbec ne.“ Zamručel. Rozesmála jsem se. Bylo to zjevné, Kev pouze žárlil na svého fyzického „soka“.

,,Ale prosím tě, víš, že tě budu mít vždycky nejradši.“ Zašeptala jsem a vydala se do školy. Konečně. Setkám se s tajemným Gabrielem ještě někdy? Toť otázka.

,,Měla bys večer zavolat K. Myslím, že obě toho dnes zažijete… hodně. Věř mi.“ Odpověděl Kev, který už poněkud vychladl. Kývla jsem . Samozřejmě, že jí zavolám. Možná by bylo nejlepší, kdybychom se sešli. Mohla by přijet. Řidičák už měla. Vešla jsem do dubových dveří. Uslyšela jsem štěbetání starších i mladších spolužáků.

,,Eleanor, vypadáš báječně.“ Uslyšela jsem pisklavý hlas Anety, která se za mnou držela ve škole prakticky všude, seděla se mnou v lavici a bezmezně mne obdivovala.

,,Díky, Anet.“ Řekla jsem děkovně. Přes celou chodbu se rozlehl klapot mých jehel. Byla jsem jedna z mála, která sem nosila podpatky. Vůbec mi to ale nevadilo, činilo mně to vyšší a to doslova. Padl na mne pohled všech prváků, kteří si zde teprve zvykali. I oni ale věděli, kdo je hvězdou na téhle škole: nedostupná  a krásná Eleanor Morangová.

,,Ustupte, kráska jde.“ Křikla Anet. Bylo to od ní milé, i když trochu…nafoukané. Opravdu jsem nechtěla, aby mne považovali za nějakého snoba. Co jsem ale mohla dělat? Vykročila jsem tedy vpřed, vzhůru novému dni na Zemědělské škole v Hořicích.